Rozhodující pro konkurence schopnost jsou především ekonomické parametry. Nejdůležitějším kritériem, které má současně největší vypovídající schopnost, je výsledná cena za jednotku získané energie.

Pokud jde o lokální zdroje (kotle), je v celkové bilanci biomasa jednoznačně výhodnějším řešením než všechna fosilní paliva. O tom se přesvědčily tisíce uživatelů taskových zdrojů. Trochu jiná je situace u centrálních systémů zásobováním teplem, kde se na výsledné ceně za jednotku energie podílejí investiční náklady, ale i zde v porovnání se zemním plynem nebo uhlím vychází biomasa opět nejlépe.

U varianty plošné plynofikace zdroje odcházejí mimo region a tak se nenávratně ztrácejí. Pokud budou majitelé rodinných domků skutečně využívat zemní plyn k vytápění a ohřevu TUV, každý z nich průměrně zaplatí jen na palivových nákladech ročně nejméně 20000,- Kč. Průměrná obec o 300 domcích tak každý rok odevzdá mimo region a z větší části i mimo ČR 6000000,- Kč. Za deset let to představuje šedesát milionů Kč, které jsou pro obec nenávratně ztraceny. Při využití místních obnovitelných zdrojů tyto prostředky reálně zůstanou v regionu a mohou se při jeho rozvíjení zásadním způsobem uplatnit. Můžeme zde mluvit o Baťově myšlence, vydělané peníze utratit doma. Proč platit plyn do ciziny, když můžeme kupovat domácí palivo. Navíc investice do plynofikace je pro obec nenávratná, u obnovitelných zdrojů se jedná o návratnou investici, která nezatěžuje obecní rozpočet.

U lokálních zdrojů (tj. kotlů pro rodinné domky) je hlavním kritériem cena topné sezóny. Cena za 1m³ plynu je v současné době cca 8,7 Kč při výhřevnosti 33,4 MJ/m³ a tedy cena vyrobeného tepla (cena 1GJ) je cca 291,- Kč. Cena 1t upravené biomasy (brikety, pelety, štěpky) obecně je cca 3000,- Kč při výhřevnosti 18 MJ/kg a tedy cena 1GJ je 167,- Kč. Toto představuje rozdíl cca 36% ceny 1GJ ve prospěch biomasy. Účinnost kotle na biomasu je srovnatelná s účinností kotle na plyn.

Je extrémně krátkozraké posuzovat z hlediska životního prostředí kvalitu vytápění na zemní plyn lokálně jen podle hodnot spalin. Pozornost musí být věnována celému energetickému řetězci, od těžby přes transport, přepravu potrubím a tankery, až po spalování. Zde neobstojí zemní plyn o nic lépe, než zemní olej – tedy ropa. Právě problém netěsností na ruských plynovodech, vedoucích k enormním únikům metanu, zůstává v mnoha kalkulacích nezohledněn. Stejně tak vyvolává dálkový transport velké emise z provozu plynových turbín kompresorových stanic, sloužících k vyrovnávání tlakových ztrát na plynovodech.

V pochybnost může být brána cenově výhodná disponibilita (použitelnost) zemního plynu v přicházejících desetiletích. Vzhledem k masivnímu rozšíření poptávky lze logicky očekávat také stoupající importní ceny. Se zřetelem na exportní potenciál Ruska jako hlavního těžaře, se dá vycházet z toho, že poptávka po plynu v Evropě tento potenciál daleko překročí. Ruská energetická strategie sice ukazuje na možnost pokrytí evropské potřeby, pro léta po 2010, ale zejména po roce 2020 již tato jistota dodávek není dána.